Toto téma prochází zajímavým vývojem a ještě dlouho nebude jasně daná hranice mezi zveřejnitelnými a nezveřejnitelnými autorskými díly. Ústavní soud ve svém nálezu IV. ÚS 3208/16 ze dne 21. března 2017 totiž popřel názor Nejvyššího správního soudu o tom, že právní analýza, kterou si nechalo vypracovat ministerstvo externí advokátní kanceláří, nemusí být vždy autorským dílem.
Střetávají se zde logicky dvě ústavně zaručená práva, a to právo na informace podle čl. 17 odst. 5 LZPS a právo na ochranu výsledků tvoří duševní činnosti podle čl. 34 odst. 1 LZPS
Podle Ústavního soudu nelze ani říct, že všechny např. právní posudky/studie apod., které si veřejná správa poptá, je možné bez dalšího na žádost zveřejnit. Na druhou stranu však bere jako nepřiměřené omezení práva na informace automatické odmítnutí poskytnutí informace, která je autorským dílem, což před ním de facto judikoval ve stejné věci Nejvyšší správní soud.
Podle Ústavního soudu bude tedy vždy třeba individuálně posoudit povahu daného autorského díla. Bude tedy třeba posoudit:
- Objektivní vlastnosti požadovaných informací (např. Jde u právního posudku jen o souhrn legislativy a judikatury k danému tématu nebo je to právní rozbor s velkou přidanou hodnotou autora a jeho právními úvahami?)
- Individuální zájem žadatele a obecný zájem veřejnosti na kontrole činnosti orgánů veřejné moci (Tzn. jde jen o ukojení osobní zvědavosti? Nebo jde o dokument, který vyvolává spory o hospodárné nakládání s veřejnými prostředky, o dodržení právních předpisů veřejnou správou, o smysluplnost určité politiky apod.)
To vše bude třeba podrobit testu proporcionality.
“Orgány veřejné moci musí k žádostem o informace tohoto druhu přistupovat individuálně a vycházet z pravidla, že je třeba poskytnout zásadně veškeré požadované informace, ledaže jde o výjimku z pravidla a jsou dány závažné důvody pro ochranu autorského práva, které převáží nad právem na informace. Správní orgány a soudy jsou povinny zohlednit objektivní vlastnosti požadovaných informací, i to, nakolik by jejich zpřístupnění znamenalo skutečné (materiální) porušení autorských práv. Současně musí zvážit i povahu práva na informace a míru jeho omezení v kontextu individuálních zájmů žadatele i obecného zájmu na kontrole činnosti orgánů veřejné moci. Bude-li třeba, jsou správní orgány povolány zvážit kolizi práva na informace a ochrany práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti. Ze strany správních orgánů postačí elementární a bezformální úvaha, splňující pouze požadavky srozumitelnosti a přezkoumatelnosti; správní soudy jsou k tomu vybaveny podstatně lépe, mj. běžně pracují s testem proporcionality. Na správních soudech lze požadovat, aby vymezily obecná vodítka – typové charakteristiky případů, v nichž mají správní orgány informace poskytnout nebo naopak upřednostnit ochranu autorských práv.”
Ústavní soud dodává a zdůrazňuje, že § 34 písm. a) autorského zákona doslova uvádí, že informaci lze poskytnout, ale výhradně v odůvodněném rozsahu.
“Povinností podle zákona se nelze bez dalšího zprostit ani odkazem na obsah smlouvy, na jejímž základě byla informace získána – jinými slovy, povinné subjekty musí smluvní dokumentaci se třetími osobami koncipovat tak, aby pokrývala jejich zákonné povinnosti na úseku přístupu k informacím. V této souvislosti lze poukázat na důvodovou zprávu k novele provedené zákonem č. 61/2006 Sb., kterým bylo ustanovení § 11 odst. 2 písm. c) zavedeno – subjekty jsou povinny ošetřit své právní postavení tak, aby byly oprávněny nakládat s předmětem duševního vlastnictví v mezích zákona, typicky ve vztahu k zaměstnaneckým dílům nebo licenčním ujednáním (sněmovní tisk 991, 4. volební období 2002-2006, Zvláštní část, K části první, K čl. I, K bodu 23, dostupná na www.psp.cz). Ostatně ustanovení § 61 odst. 1 autorského zákona vychází u díla vytvořeného na objednávku z premisy, že byla poskytnuta licence k užití díla v souladu s účelem vyplývajícím ze smlouvy. Pod takový účel bude v případě díla vytvořeného na objednávku povinného subjektu zpravidla třeba řadit také užití v rámci plnění povinností podle zákona o svobodném přístupu k informacím; pouze v odůvodněných případech lze do smlouvy zahrnout odlišné ujednání, které bude předjímat výluku z takového zpřístupnění.”