Pro kontrolu veřejné správy je zákon o svobodném přístupu k informacím malá násobilka. Zákon č. 106/1999 Sb. (tzv. “stošestka”) je tu s námi přes 20 let, máme s ním spoustu zkušeností, používáme ho takřka denně. Pokud nenaleznete odpověď na nejčastější otázky níže, rádi Vám pomůžeme individuálně.
Žadatelem může být v podstatě kdokoli. Podle § 3 odst. 1 InfZ může být žadatelem každá fyzická a právnická osoba, která žádá o informaci. Právo na poskytnutí informace tak není podmíněno ani občanstvím ČR.
Toto téma prochází zajímavým vývojem a ještě dlouho nebude jasně daná hranice mezi zveřejnitelnými a nezveřejnitelnými autorskými díly. Ústavní soud ve svém nálezu IV. ÚS 3208/16 ze dne 21. března 2017 totiž popřel názor Nejvyššího správního soudu o tom, že právní analýza, kterou si nechalo vypracovat ministerstvo externí advokátní kanceláří, nemusí být vždy autorským dílem.
Střetávají se zde logicky dvě ústavně zaručená práva, a to právo na informace podle čl. 17 odst. 5 LZPS a právo na ochranu výsledků tvoří duševní činnosti podle čl. 34 odst. 1 LZPS
Podle Ústavního soudu nelze ani říct, že všechny např. právní posudky/studie apod., které si veřejná správa poptá, je možné bez dalšího na žádost zveřejnit. Na druhou stranu však bere jako nepřiměřené omezení práva na informace automatické odmítnutí poskytnutí informace, která je autorským dílem, což před ním de facto judikoval ve stejné věci Nejvyšší správní soud.
Podle Ústavního soudu bude tedy vždy třeba individuálně posoudit povahu daného autorského díla. Bude tedy třeba posoudit:
To vše bude třeba podrobit testu proporcionality.
“Orgány veřejné moci musí k žádostem o informace tohoto druhu přistupovat individuálně a vycházet z pravidla, že je třeba poskytnout zásadně veškeré požadované informace, ledaže jde o výjimku z pravidla a jsou dány závažné důvody pro ochranu autorského práva, které převáží nad právem na informace. Správní orgány a soudy jsou povinny zohlednit objektivní vlastnosti požadovaných informací, i to, nakolik by jejich zpřístupnění znamenalo skutečné (materiální) porušení autorských práv. Současně musí zvážit i povahu práva na informace a míru jeho omezení v kontextu individuálních zájmů žadatele i obecného zájmu na kontrole činnosti orgánů veřejné moci. Bude-li třeba, jsou správní orgány povolány zvážit kolizi práva na informace a ochrany práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti. Ze strany správních orgánů postačí elementární a bezformální úvaha, splňující pouze požadavky srozumitelnosti a přezkoumatelnosti; správní soudy jsou k tomu vybaveny podstatně lépe, mj. běžně pracují s testem proporcionality. Na správních soudech lze požadovat, aby vymezily obecná vodítka – typové charakteristiky případů, v nichž mají správní orgány informace poskytnout nebo naopak upřednostnit ochranu autorských práv.”
Ústavní soud dodává a zdůrazňuje, že § 34 písm. a) autorského zákona doslova uvádí, že informaci lze poskytnout, ale výhradně v odůvodněném rozsahu.
“Povinností podle zákona se nelze bez dalšího zprostit ani odkazem na obsah smlouvy, na jejímž základě byla informace získána – jinými slovy, povinné subjekty musí smluvní dokumentaci se třetími osobami koncipovat tak, aby pokrývala jejich zákonné povinnosti na úseku přístupu k informacím. V této souvislosti lze poukázat na důvodovou zprávu k novele provedené zákonem č. 61/2006 Sb., kterým bylo ustanovení § 11 odst. 2 písm. c) zavedeno – subjekty jsou povinny ošetřit své právní postavení tak, aby byly oprávněny nakládat s předmětem duševního vlastnictví v mezích zákona, typicky ve vztahu k zaměstnaneckým dílům nebo licenčním ujednáním (sněmovní tisk 991, 4. volební období 2002-2006, Zvláštní část, K části první, K čl. I, K bodu 23, dostupná na www.psp.cz). Ostatně ustanovení § 61 odst. 1 autorského zákona vychází u díla vytvořeného na objednávku z premisy, že byla poskytnuta licence k užití díla v souladu s účelem vyplývajícím ze smlouvy. Pod takový účel bude v případě díla vytvořeného na objednávku povinného subjektu zpravidla třeba řadit také užití v rámci plnění povinností podle zákona o svobodném přístupu k informacím; pouze v odůvodněných případech lze do smlouvy zahrnout odlišné ujednání, které bude předjímat výluku z takového zpřístupnění.”
Na rozdíl od občana má zastupitel nárok i na informace obsahující obchodní tajemství nebo osobní údaje. Zastupitel musí mít totiž logicky vyšší míru oprávnění k přístupu k informacím než občané obce. Na druhou stranu, zastupitel se následně dostane do pozice, kdy na něj přechází povinnost tyto údaje chránit stejně jako obec, která mu je poskytla.
Zastupitel tedy může využít následující možnosti. Může využít:
Jako občan obce (event. majitel nemovitosti na území obce podle § 16 odst. 3 ZOZ, resp. občan EU s trvalým pobytem v obci podle § 17 ZOZ), máte podle § 16 odst. 2 písm. e) ZOZprávo
“nahlížet do rozpočtu obce a do závěrečného účtu obce za uplynulý kalendářní rok, do usnesení a zápisů z jednání zastupitelstva obce, do usnesení rady obce, výborů zastupitelstva obce a komisí rady obce a pořizovat si z nich výpisy”
Jinými slovy, pokud jste občan obce a podáte si žádost o informace podle InfZ, tak Vám obec musí poskytnout úplný zápis ze zasedání zastupitelstva nebo rady. U zápisů z rady obce bylo v minulosti sporné, zda nejsou z principu neveřejné, když zasedání rady obce je podle § 101 ZOZneveřejné. To však již vyjasnil Nejvyšší správní soud v rozsudku 6 As 40/2004, který judikoval, že jde pouze o neveřejnost “funkční” tzn., pouze pro operabilitu při jednáních tohoto orgánu. Nikoli o neveřejnost výstupů z jednání obecní rady. Jako občan obce tedy obdržíte podle InfZ i zápis z jednání rady obce.
Stejné platí rovněž pro zápisy z jednání orgánů svazku obcí založených veřejnoprávní smlouvou. Občané příslušných obcí, které jsou členy svazku, starší 18 let jsou oprávněni se účastnit zasedání orgánu svazku obcí a nahlížet do zápisů o jeho jednání na základě § 52 písm. a) ZOZ.
Podle názoru Ministerstva vnitra, se kterým se ztotožňujeme, je nejvýhodnější zmínit do žádosti o informace oba zákony, podle kterých informaci žádáte. Tzn. jak zákon o obcích (event. krajích nebo hl. M. Praze), tak zákon o svobodném přístupu k informacím.
Do žádosti však pro jistotu napište i informaci, že žádáte jakožto zastupitel, aby bylo zřejmé, že máte v úmyslu využít pro Vás příznivější režim.
Ten spočívá zejména v tom, že obdržíte informace zdarma (obec Vám nemůže účtovat náklady za pořízení kopií, za mimořádné vyhledávání apod.) a do 15 dnů (namísto 30 dnů v zákoně o obcích). Vždy se tedy použije z obou zákonů ta varianta, která je pro Vás výhodnější.
Kromě toho máte nárok i na informace obsahující obchodní tajemství nebo osobní údaje. K tomu viz výše.
K žádosti pak doporučujeme přiložit samotné stanovisko Ministerstva vnitra č. 1/2016, což pomáhá překonat bariéry kreativních úředníků.
Vyšlo jako článek v časopisu Pro města a obce 3/2017
Ano lze, ale s obezřetností. Tato problematika se ocitá na hranici veřejného a soukromého práva, která nemusí být vždy úplně ostrá. Základním východiskem je čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, který upravuje tzv. zásadu legální licence. Na jejím základě může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Zatímco veřejné právo (s výjimkou zákona o ochraně osobních údajů) žádné limity klást nebude, v soukromém právu to je poněkud horší. Zde je třeba věnovat pozornost právům na ochranu osobnosti, obchodního tajemství a práv z duševního vlastnictví.
Výchozím právním předpisem na zákonné úrovni je zákon č. 128/2000 Sb., o obecním zřízení. Ten ovšem zastupitelům ve zveřejňování informací nijak nebrání. Z § 93 odst. 3 jasně vyplývá, že zasedání zastupitelstva obce je veřejné. Dokonce, ačkoliv § 101 odst. 1 stanovuje, že schůze rady obce jsou neveřejné, judikatura Nejvyššího správního soudu (6 As 40/2004) dovodila, že se neveřejnost schůzí rady obce vztahuje toliko k funkčně-technickému požadavku na plynulý chod jednání tradičně pojatého výkonného orgánu, a nikoliv na zápisy z jednání samotného.
Zveřejňovat se tak dají i materiály pro účely jednání rady obce nebo komisí a výborů za předpokladu, že budou splňovat požadavky vyplývající z ochrany osobnosti, osobních údajů, obchodního tajemství a práv z duševního vlastnictví.
Ochrana osobnosti a osobních údajů
Ochrana osobnosti je upravena v § 84 a násl. občanského zákoníku (č. 89/2012 Sb., dále jen „OZ“). Ochranu osobním údajům poskytuje zákon o ochraně osobních údajů (č. 101/2000 Sb., dále jen „ZOOÚ“) a ochrana osobních údajů se vztahuje výlučně na fyzické osoby.
V rámci ochrany osobnosti bude třeba nezveřejňovat při poskytování informací podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam bez souhlasu dotčených osob. V praxi se tak může jednat především o osobní projevy občanů, kteří vstupují do komunikace s radnicí. Pro zastupitele z toho vyplývá, že pokud by se do podkladů k jednání zastupitelstva dostala i osobní korespondence s babičkou žádající pokoj v městském domě s pečovatelskou službou, tak tuto korespondenci zveřejňovat nesmí.
Při zveřejňování podkladových materiálů k jednání zastupitelstva je nutné dát si také pozor, zdali neobsahují osobní údaje třetích osob.
V § 4 písm. a) ZOOÚ je uvedeno, že osobním údajem je takový souhrn informací o určité osobě, který svou kvantitou už vede k přímé, či nepřímé identifikaci osoby. Pouze jméno a příjmení určité osoby tak nejsou osobními údaji, pokud nejsou doprovázeny dalšími informacemi, které ve svém souhrnu už identifikaci osoby umožní – například adresa bydliště. Pro představu Nejvyšší správní soud (1 As 98/2008) již judikoval, že jméno a příjmení fyzické osoby v kombinaci s číslem občanského průkazu (z ručně psané kopie knihy návštěv úřadu) není osobním údajem ve smyslu § 4 písm. a) ZOOÚ. To ovšem logicky platí pouze ve větším městě. Jméno a příjmení na menší obci bude naproti tomu dostatečně určitelným údajem.
Na druhou stranu při zveřejňování materiálů pro zasedání zastupitelstva nad rámec rozsahu, který zveřejňuje samotná obec, je třeba vzít v úvahu i § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím (č. 106/1999 Sb., dále jen „InfoZ“). Dle našeho názoru je v zásadě zveřejnitelné vše, co by bylo zveřejnitelné na základě InfoZ, nezávisle na tom, kdo takovou informaci zveřejňuje, tj. zda povinný subjekt (obec) či samotný zastupitel.
Příjemci veřejných prostředků
Nezřídka se stává, že zastupitelstvo hodlá projednávat některé citlivé body, u kterých by někteří zastupitelé chtěli znát i názor širší veřejnosti, resp. obyvatel obce. V praxi se jedná zejména o různé developerské projekty, které mají vyrůst na pozemcích obce, diskutabilní prodeje nebo pronájmy obecního majetku apod.
Myslíme si, že na každého, byť jen potenciálního smluvního partnera obce, je třeba nahlížet jako na příjemce veřejných prostředků podle § 8b InfoZ. Je tedy možné zveřejnit jeho „základní osobní údaje“ v rozsahu: jméno, příjmení, rok narození a obec, kde má taková osoba trvalý pobyt. Z našeho pohledu tedy v materiálech pro jednání zastupitelstva (ať už je zveřejňuje obec automaticky, nebo je zveřejní zastupitel ze své vůle) smí být uvedeny základní osobní údaje fyzických osob, které se chystají vstoupit do smluvního vztahu s obcí. Je přece rozdíl, jestli se hodnotnou nemovitost na náměstí chystá koupit jistý/á „I.R.“, či pan Ivo Rittig, rok narození 1963, trvale bytem Monacké knížectví.
Bude tedy na zastupitelích, aby posoudili dokument, který zveřejňují před jednáním zastupitelstva, a anonymizovali jej do podoby, která neumožní identifikaci osob, na něž se nevztahují zákonné výjimky.
Ulehčená situace je u právnických osob, neboť, jak již bylo řečeno, ty osobní údaje, natožpak základní osobní údaje, nemají. Tudíž o právnické osobě v pozici budoucího kupce lze zveřejnit takřka vše.
Obchodní tajemství
Další omezení bude vyplývat z ochrany obchodního tajemství. Zde by se totiž mohl zastupitel potenciálně vystavit soukromoprávní žalobě. Obchodní tajemství je upraveno v § 504 OZ. Ten uvádí šest podmínek, které musí být splněny kumulativně, tedy musí platit všechny zároveň, aby se o obchodní tajemství jednalo. Obchodním tajemstvím jsou tedy informace:
Obchodní tajemství je vymezeno objektivně. To znamená, že obchodním tajemstvím není vše, co určitý subjekt za obchodní tajemství označí, ale jen to, co materiálně splňuje výše zmíněné podmínky. Pokud určitý subjekt obchodní tajemství výslovně neoznačí, není třeba se bát jeho zveřejnění. V takovém případě by nebyla splněna poslední podmínka číslo 6.
V praxi doporučujeme přistupovat k této problematice obezřetně, neboť svým jednáním můžete vystavit sebe nebo obec soukromoprávní žalobě.
Co ale dělat v případě, že by zastupitel rád informoval občany o developerském projektu, který má potenciál navždy změnit vzhled obce, ale který dostane v podkladech pro zasedání zastupitelstva s upozorněním, že materiál je důvěrný a nesmí se šířit? Tato situace je z naší zkušenosti poměrně častá. Dle našeho názoru je v takovém případě zastupitel oprávněn developerský záměr zveřejnit. Je přeci smyslem výkonu mandátu zastupitele, aby zastupoval vůli svých voličů. V případě, že je přesvědčen, že k určitému rozhodnutí nedostal mandát, neboť se k danému projektu nemohl vyjádřit v předvolebním klání, pak nemůže být zastupiteli na újmu, pokud se se svými voliči „poradí“ i v průběhu volebního období. Tomuto účelu by měl být přizpůsoben i rozsah takto zveřejněných informací. Není proto asi potřeba zveřejňovat případnou kompletní projektovou dokumentaci, ale budou stačit primárně vizualizace, aby si občan obce dokázal udělat představu, co se s obcí může stát.
Zastupitel opět musí posoudit danou situaci a příslušné podkladové materiály pro zasedání zastupitelstva upravit do podoby, která neumožní vyzrazení obchodního tajemství. Z našeho pohledu je však vysoce nepravděpodobné, že by byl někdo úspěšný se soukromoprávní žalobou na zastupitele, který zveřejnil studii k developerskému projektu a vystavil ji veřejné diskuzi.
Nad rámec výše uvedeného ještě dodejme, že při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se za porušení obchodního tajemství nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků. Porušením obchodního tajemství rovněž nebude zpřístupnění informace označené za obchodní tajemství, pokud se poskytovaná informace týká působení provozní činnosti podnikatele na životní prostředí, bezprostředního ohrožení lidského zdraví a životního prostředí nebo emisí vypouštěných nebo vyzařovaných do životního prostředí.
Práva z duševního vlastnictví
Při zveřejňování podkladových materiálů by zastupitelé rovněž měli dbát na to, zdali zveřejněním nedojde k porušení práva autorského nebo práv průmyslového vlastnictví. V praxi je však velmi nepravděpodobné, že by se v materiálech pro jednání zastupitelstva takové informace vůbec objevily. Případně, pokud by se v materiálech objevilo dílo autorské, že by právo autora bylo porušeno tím, že by bylo uveřejněno dílo i s uvedením autora bez jeho výslovného svolení.
V praxi může jít například o architektonickou studii, která je předmětem autorského práva. Jelikož podle § 11 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb. má autor právo rozhodnout o zveřejnění svého díla, nesmí se za normálních okolností (v soukromoprávních vztazích) autorské dílo zpřístupnit veřejnosti bez souhlasu autorů. Jak jsme ale už výše uvedli, jsme toho názoru, že zastupitelé obce jsou oprávněni ke konzultaci se svými voliči ohledně stavebních záměrů v jejich obci. V tomto případě půjde o střet dvou ústavně zaručených základních práv: práva vlastnit majetek na základě článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen “LZSP”) a práva na informace pod článkem 17 LZSP.
Zastupitel by tedy měl postupovat proporcionálně, a to způsobem, kterým veřejnosti zpřístupní informace jen v rozsahu nezbytně nutném. Z architektonické studie proto nedoporučujeme zveřejňovat jednotlivé výkresy, ale například vizualizaci, polohu pozemku a rozsah, ve kterém stavba zasáhne do území obce.
Pokud se tedy vyskytnou pochybnosti, zda je zastupitel oprávněn představit veřejnosti např. developerský projekt, je z našeho pohledu žádoucí, aby se preferoval výklad ve prospěch veřejnosti.
Tzv. povinnými subjekty (§ 2 InfZ) jsou v rozsahu jejich působnosti:
Definici veřejné instituce vytvořil Ústavní soud v nálezu I.ÚS 260/06 (kauza Letiště Praha). Zavedl tzv. doktrínu převažujících znaků. Těmito znaky jsou:
Pokud převažují ve výše zmíněných kritériích veřejnoprávní prvky, jde o povinný subjekt. Nejspornější bývají obchodní společnosti, které vlastní či většinově vlastní stát či samosprávy.
Nálezem Ústavního soudu ve věci společnosti ČEZ, a.s. (viz níže) se k posuzování povinných subjektů přidává i nová podmínka, a to že:
Infozákon rozlišuje dva typy informací:
a) informace je podle 3 odst. 3 InfZ jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoli podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.
Z uvedeného tedy vyplývá, že je možné požadovat i fotografie, zvukový/audiovizuální záznam z jednání orgánu veřejné moci, event. i údaje z knihy návštěv;
b) doprovodná informace je informace, kterou žadatel primárně nepožadoval, ale s požadovanou informací úzce souvisí. Povinný subjekt je povinen zveřejnit i “doprovodnou informaci”, a to zejména z toho důvodu, aby nedocházelo k nedorozumění nebo aby mohla být informace pro žadatele vůbec využitelná.
Podle § 3 odst. 6 InfZ jde například o informace existenci informace, jejím původu, počtu, důvodu odepření, době, po kterou důvod odepření trvá a kdy bude znovu přezkoumán, a dalších důležitých rysech. Doprovodnou informací je např. I poučení žadatele o opravných prostředcích atd.
Nejsnazší způsob, jak žádat o informace, je pravděpodobně registrace na portále www.infoprovsechny.cz. Tento nástroj Vám pomůže s vyplněním žádost, najde Vám adresu povinného subjektu, upozorní Vás na lhůty a odpověď může automaticky zveřejnit i pro ostatní. Níže se však budeme zabývat individuálními žádostmi.
Žádat o informace lze jak ústně tak písemně. Ústně podané žádosti samozřejmě doporučit nelze, neboť neposkytují opravné prostředky. Otázkou je, jak by např. povinný naložil s obdrženou žádostí o informace formou videa:)
Rozhodně tak doporučujeme podávat žádosti o informace písemně, a to nejlépe elektronickou formou (např. e-mailem nebo datovou schránkou). Žádost není třeba podepisovat ani ručně ani elektronicky.
Nejjistější je podat žádost do datové schránky povinného subjektu.
Pokud posíláte žádost e-mailem, bude tím správným ve většině případů obecný e-mail podatelny povinného subjektu. Nemusí tomu tak ale být, pokud si povinný subjekt určí specifickou adresu tzv. elektronické podatelny. Její adresu dohledáte v povinně zveřejňovaných informacích podle § 5 InfZ. Ty může být občas i velmi složité dohledat, jako např. u akciová společnost Nemocnice České Budějovice, která si tak namísto e-mailu [email protected]zvolila pro žádosti o informace “lehce” zapamatovatelný e-mail: [email protected].
Pokud povinný subjekt elektronickou podatelnu neurčí, lze podat žádost na kterýkoli zveřejněný e-mail povinného subjektu. V takovém případě přichází v úvahu i možnost podání žádosti skrze např. sociální sítě povinného subjektu.
Podle § 14 odst. 2 InfZ musí být z žádosti zřejmé:
U fyzické osoby je dále nutné uvést:
U právnické osoby je nutné uvést:
V případě, že některý z povinných údajů chybí, vyzve žadatele povinný subjekt, aby ve lhůtě do 7 dnů ode dne podání žádosti žádost doplnil., event. upřesnil. Neučiní-li tak žadatel do 30 dnů ode dne doručení výzvy, rozhodne povinný subjekt o odmítnutí žádosti.
Dle ustanovení § 13 zákona č. 106/1999 Sb. zákona o svobodném přístupu k informacím lze podat žádost o informaci dokonce i ústně, či prostým e-mailem – bez nutnosti připojit elektronický podpis.
Povinné subjekty v některých případech však požadují připojení elektronického podpisu dokonce i v případě podání prostřednictvím datové schránky. Proti takovému postupu se žadatel může bránit stížností na postup při vyřizování žádosti o informace, popřípadě následnou stížností podle § 80 odst. 3 správního řádu k nadřízenému orgánu. Pokud je totiž jakékoli podání (nejen žádost o informace) směřováno povinným subjektům elektronicky v souladu s ust. § 2 odst. 3 InfZ prostřednictvím datové schránky, není potřeba přikládat k takovéto žádosti elektronický podpis, přotože se jedná v souladu s ust. § 19 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „ZoEÚAKD“) o datovou zprávu.
Tato skutečnost vyplývá z ust. § 18 odst. 2 ZoEÚAKD, které stanoví, že úkon učinění prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný. Každá datová schránka je totiž v souladu s ust. § 21 ZoEÚAKD opatřena identifikátorem datové schránky, který je pro každou datovou schránku jedinečný, což de facto znamená, že má naprosto stejné účinky jako elektronický podpis, který sloužil dle ust. § 2 písm a) zrušeného zákona č. 227/200 Sb., o elektronickém podpisu k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Jinými slovy, po zavedení institutu datové schránky slouží elektronický podpis k autorizaci osoby při zaslání datové zprávy z prostého emailového účtu a nikoli z datové schránky této osoby.
Příklady z praxe: Žádost o informace Stížnost na nečinnostObecně platí, že je vhodné formulovat svůj požadavek na poskytnutí informace co nejjasněji a nejkonkrétněji. Pokud víte, že požadované informace jsou obsaženy v nějaké konkrétní listině (např. Zpráva o hodnocení nabídek dle zákona o zadávání veřejných zakázkách, Smlouva o dílo uzavřená obcí atd.), pak žádejte vždy kopii této listiny. V případě žádosti o kopii určité smlouvy, doporučujeme požadovat rovněž všechny případné dodatky, přílohy ke smlouvě atd.
Pokud je to možné, vyhněte se otázkám, na které lze jednoduše odpovědět ano / ne.
Např. místo otázky „Jsou členové výběrové komise kompetentní?“ je lépe se zeptat „Jaké je vzdělání a praxe jednotlivých členů komise?“
Povinné subjekty poskytují nejen informace z oblastí, kterými se primárně zabývají, nýbrž i takové informace, které obdržely např. v rámci mezirezortní spolupráce (např. stanoviska dotčených orgánů apod.). Povinné subjekty však neposkytují informace, které evidentně nesouvisí s danou institucí.
Každý je oprávněn požadovat poskytnutí kopie smluv, které povinný subjekt uzavřel se soukromými subjekty s výjimkou těch informací, které byly (před podáním žádosti o informace) výslovně označeny jako obchodní tajemství ze strany soukromoprávního subjektu (nikoliv subjektu poskytující informaci) a které zároveň splňují všech pět znaků obchodního tajemství podle § 504 občanského zákoníku.
Pokud zákon poskytnutí určité informace výslovně nezakazuje, pak je povinný subjekt povinen takovou informaci poskytnout v plném rozsahu.
Případy, kdy povinný subjekt může (někdy dokonce musí) odmítnout poskytnutí určité informace jsou taxativně stanoveny v § 7 až § 11 InfZ. Tzn. v žádných dalších případech, které neuvádí zákon, tak odmítnout nelze.
Výjimky z ochrany osobních údajů
Příklad z praxe Oživení ve vztahu k osobním údajům:
Nerozhodne-li povinný subjekt o odmítnutí žádosti podle § 15 InfZ, poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění. Tuto lhůtu může povinný subjekt prodloužit ze závažných důvodů, nejvýše však o 10 dní, přičemž o prodloužení lhůty i o jeho důvodech musí žadatele prokazatelně informovat před uplynutím lhůty pro poskytnutí informace. Tzn. ne teprve v době, kdy mu uplynula 15 denní lhůta.
Závažnými důvody podle § 14 odst. 7 InfZ jsou:
Nicméně o informace můžete žádat i několik let… Oživení se např. postupně soudí a žádá České dráhy o informace k prodeji pozemků pod Masarykovým nádražím v Praze již 9 let. (stav k 2017)
Za poskytnutí informace se neplatí žádný správní poplatek. V běžných případech jsou povinné subjekty oprávněny podle § 17 InfZ požadovat pouze úhradu tzv. materiálových nákladů – tj. zejména nákladů na pořízení kopií listin, opatření technických nosičů dat (CD/DVD, diskety) a nákladů spojených s odesláním informací žadateli (poštovné). Povinný subjekt dále může za určitých okolností žádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací – např. za práci úředníka, kterého musel zvláště vyčlenit na vyhledání předmětné informace.
Rozsah nákladů na vyhledávání informací bývá povinnými subjekty vykládán velmi rozdílně a může se jednat o poměrně vysoké částky. Žadatel však není zcela bez ochrany, viz níže. Pokud má povinný subjekt v úmyslu požadovat po žadateli úhradu za poskytnutí informace, musí tuto skutečnost spolu se specifikací úhrady (tj. její výši a zdůvodnění výše úhrady) písemně oznámit žadateli před poskytnutím informace. V opačném případě je povinný subjekt povinen informace poskytnout bezplatně. Zákon o svobodném přístupu k informacím však bohužel jednoznačně nestanoví, zda povinný subjekt ztrácí nárok na úhradu nákladů i za situace, kdy o úhradu nákladů žadatele požádá až po uplynutí lhůty pro poskytnutí informace. Z logiky věci by to tak mělo být, výslovné ustanovení zákona či alespoň rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o této otázce zatím chybí.
Pokud žadatel nesouhlasí s výší stanovené úhrady, může podat ve lhůtě 30 dnů (ode dne sdělení výše úhrady) stížnost na postup při poskytování informace podle § 16a odst. 1 písm. d) InfZ, o které rozhoduje nadřízený orgán. Pokud nadřízený orgán výši úhrady potvrdí, není možné se proti tomuto rozhodnutí bránit cestou správní žaloby, neboť výzva k zaplacení poplatku, ani následné „rozhodnutí“ odvolacího orgánu není správním rozhodnutím ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, které lze napadnout žalobou ve správním soudnictví. Žadateli, který chce informace získat rychle, pak nezbude nic jiného, než úhradu zaplatit a následně podat na správní orgán občanskoprávní žalobu u civilního soudu. V takovém případě se bude jednat o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení za nepřiměřeně vysoký administrativní poplatek s vyřízením žádosti o informace.
V úvahu připadá rovněž soudní ochrana žadatele před nezákonným odložením žádosti o informace pro nezaplacení vyměřené úhrady § 17 odst. 5 InfZ. Takovou žalobou se však žadatel může domáhat pouze posouzení, zda byly dány podmínky požadavku na uhrazení nákladů, resp. přiměřenosti výše takových nákladů. Soud však nebude věcně posuzovat, zda jsou nebo nejsou dány důvody pro poskytnutí, či neposkytnutí informace. Jedná se ale o právně poměrně složitý proces, jehož detailní vysvětlení přesahuje možnosti tohoto příspěvku. Je třeba počítat i s tím, že proces poskytnutí informace se navíc značně prodlouží.
V případě, že by se Vás tato varianta týkala, obraťte se prosím na naši právní poradnu, e-mail: [email protected].
Příklady z praxe:
Proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace lze podat podle podle § 16 odst. 1 InfZ odvolání, anebo rozklad ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí o odmítnutí, a to přímo povinnému subjektu, který ho sám spolu se spisovým materiálem ve lhůtě 15 dnů (ode dne doručení odvolání) předloží nadřízenému orgánu. Rozklad se podává v případech, kdy už v první instanci rozhoduje o žádosti ústřední správní úřad, tj. například ministerstvo.
Pokud si nejste jistí, zdali máte podat odvolání, anebo rozklad, nezoufejte. Vaše podání má povinnost správní orgán posuzovat podle svého skutečného obsahu, nikoliv podle jeho formálního označení na základě § 37 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Pokud ve svém případě podáte odvolání, kde měl být podle zákona podán rozklad, není to překážkou v průběhu řízení. Správní orgán Vaše podání přijme jako rozklad. O odvolání, resp. rozkladu rozhoduje jiný subjekt, odlišný od povinného subjektu, tj. jeho nadřízený orgán.
V případě, že odvolatel nesouhlasí s rozhodnutím o odvolání, je možné brojit proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu soudní cestou a to podáním správní žaloby proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu k příslušnému správnímu soudu (krajskému soudu) podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního a to ve lhůtě do 2 měsíců ode dne doručení rozhodnutí o odvolání. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí žaloba směřuje. Pozor! Narozdíl od občanskoprávních sporů může žalobce podanou žalobu rozšířit pouze ve lhůtě pro podání žaloby!
Náležitosti žaloby:
Žaloba je zpoplatněna soudním poplatkem ve výši 3.000,- Kč. K žalobě musí být připojeny listiny, jichž se podatel dovolává, jakož i stejnopis napadeného rozhodnutí. Správní soud zkoumá, zda byly dány důvody pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informace. Soud žádost přezkoumá a sám posoudí, zda má žadatel na poskytnutí informace právo. V případě, že soud shledá, že správní orgán neměl zákonné důvody pro vydání rozhodnutí o odmítnutí vydání informace, toto rozhodnutí zruší a zároveň přikáže povinnému subjektu, aby informace žadateli poskytl.
Jestliže ani po uplynutí 15-ti denní lhůty, popř. po uplynutí řádně prodloužené lhůty, nebyla informace poskytnuta, a zároveň nebylo ani vydáno rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí informace, je žadatel oprávněn podat podle § 16a odst. 1, písm. b) nebo c) InfZ stížnost na postup při vyřizování žádosti, viz výše.
Pokud zůstane nečinný i odvolací orgán, může to být způsobeno i tím, že Povinný subjekt podanou stížnost na nečinnost nadřízenému orgánu vůbec nepostoupil. Před podáním žaloby by proto měla následovat ještě stížnost dle § 80 odst. 3 správního řádu přímo k nadřízenému orgánu, (podrobněji viz výše otázka: Je nutné připojit k žádosti o informace elektronický podpis?).
V případě, že ani odvolací orgán na základě stížnosti žadatele nezjedná nápravu (ač by měl), je možné bránit se u příslušného správního soudu žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu prvního stupně (pozor! nikoli žalobou proti nečinnosti odvolacího orgánu!). Podle § 79zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, lze takovou žalobu podat ve lhůtě nejpozději do 1 roku (ode dne marného uplynutí řádné lhůty stanovené pro vydání rozhodnutí).
V některých případech se stává, že povinný subjekt jednoduše nerespektuje nadřízený orgán, který mu ukládá poskytnout žádané informace. I když pak žadatel opakovaně podává odvolání a nadřízený orgán opakovaně odvolání vyhovuje a nařizuje povinnému subjektu informaci poskytnout, fakticky se žadatel k požadované informaci nemůže dostat.
Jde o to, že správní žalobu proti rozhodnutí o odvolání podle § 16 odst. 4 InfZ by žadatel zpravidla měl mít možnost podat až v případě, že o jeho odvolání bylo rozhodnuto negativně. Co však dělat v případě, že odvolací orgán se žadatele zastane? Podle § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního lze podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (viz výše), pouze v případě, že žalobce vyčerpal všechny opravné prostředky. V případě, že se věc stále vrací povinnému subjektu, tak žadatel nemusel vyčerpat všechny opravné prostředky.
S tímto názorem se však neztotožnil Nejvyšší správní soud ČR (NSS) v rozsudku ze dne 28. ledna 2015 č.j. 6 As 113/2014 – 35, který iniciovalo Oživení ve sporu s Českými drahami, a.s. Podle NSS je možné podat správní žalobu podle § 16 odst. 4 InfZ i v případě, že odvolací orgán nevydal zamítavé rozhodnutí. NSS své rozhodnutí odůvodňuje zvláštností samotného § 16 odst. 4 InfZ (více viz bod 32 rozsudku NSS).
Soud tedy definoval postup, kterým lze prolomit nekonečný kolotoč rozhodnutí, který nevede k poskytnutí informací žadateli. Stejně se vyjádřil již i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. května 2015 č.j. 9 A 272/2014 – 34. V těchto rozsudcích se soudy přiklonily k názoru, že žadatel může podat žalobu proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu i bez vyčerpaných opravných prostředků, pokud rozhodnutí odvolacího orgánu bude
Jinými slovy, pokud si povinný subjekt a odvolací orgán (což je často tatáž entita) mezi sebou “pinkají” rozhodnutí, která jsou fakticky identická, porušují tím smysl a účel zákona o svobodném přístupu k informacím a žadatel je oprávněn podat správní žalobu.
Stejně tak v případě, že povinný subjekt např. neustále doplňuje nová zjištění, pohledy na věc a judikaturu, přeformulovává již jednou vyřčené argumenty a vytváří tak dojem, že věcně žádost stále nově posuzuje, ale nadřízený orgán jeho argumentaci stále nechápe, je možné i proti tomuto postupu podat správní žalobu.
Do případné žaloby doporučujeme doplnit i citaci bodu 122 rozsudku rozšířeného senátu NSS z 22. října 2014 č.j. 8 As 55/2012 – 62, který připomíná, že: “Krajský soud má při postupu podle § 16 odst. 4 věty druhé zákona o svobodném přístupu k informacím nejen postavení orgánu kasačního, nýbrž i postavení orgánu nalézajícího hmotné právo. Je tedy na něm, aby ověřil, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav, a pokud ne, aby jej v potřebné míře zjistil, a poté aby posoudil, zda existují důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li takové důvody, je povinen povinnému subjektu nařídit požadované informace poskytnout.”
Jinými slovy, správní soudy jsou povinny samy posoudit, zda jsou dány důvody pro neposkytnutí informace žadateli nebo ne. K tomu si podle našeho názoru správní soudy musí danou informaci od povinného subjektu vyžádat, pokud sama není obsahem spisu. Nemělo by se tedy stávat, že správní soud v případě, že požadovanou informaci nemá k dispozici, žalobě sice vyhoví, ale věc vrátí pro nepřezkoumatelnost povinnému subjektu k dalšímu rozhodnutí. Jen tak je možné zajistit smysl a účel § 16 odst. 4 InfZ, tedy že bude “rychle a účinně dosaženo poskytnutí informace, v případech, kdy poskytnuta být má, avšak povinný subjekt ani odvolací orgán tak neučinily.”
Pozor na změnu judikatury
V souladu s výše uvedenými závěry dlouhou dobu platilo, že v případě procesní pasti nikdy nekonečného “ping-pongu” mezi povinným subjektem a jeho nadřízeným správním orgánem, šlo podat žalobu proti vyhovujícímu rozhodnutí druhé instance. Tento způsob soudního řešení ping-pongu však nebyl jednotný. Existovala totiž také soudní rozhodnutí, kdy žadatel o informace nebyl soudem shledán věcně legitimovaný k podání žaloby proti rozhodnutí, kterým nadřízený správní orgán na základě odvolání rozhodnutí povinného subjektu zrušil (zejména rozsudek ze dne 10. 11. 2016, č. j. 3 As 278/2015 - 44, č. 3517/2017 Sb. NSS). V některých případech proto krajské správní soudy vykládaly věc tak, že žadatel o informace má v případě procesního „ping - pongu“ napadnout již rozhodnutí prvostupňové.
Nejednoznačnost a nepřehlednost judikatury s konečnou platností rozsoudil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 24. 10. 2018, č.j. 7 As 192/2017 tak, že žadatel o informace může ve věcech svobodného přístupu k informacím podat žalobu přímo proti rozhodnutí povinného subjektu, kterým povinný subjekt po předchozím zrušovacím rozhodnutí odvolacího orgánu znovu odmítl požadovanou informaci poskytnout (§ 16 odst. 4 InfZ). Z toho vyplývá, že pokud už máte za sebou nějaké to kolečko ping-pongu ve vašem informačním sporu, je nutné dnes podávat žalobu proti rozhodnutí povinného subjektu, tj. první instance.
Stav ke dni 18.6.2021
V případě, že s Vámi hrají úředníci administrativní ping-pong (viz předchozí příspěvek), je zde možnost vyžalovat zadostiučinění v penězích podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Takový postup se zakládá na úvaze, že povinný subjekt, který dlouhodobě neposkytuje informace a využívá tak “díru v zákoně”, porušuje svým jednáním zákon a Vám tímto způsobuje újmu, kterou je třeba odčinit.
Pro výpočet výše takového zadostiučinění vytvořilo Ministerstvo spravedlnosti ČR poměrně přehledný manuál.
Základem pro výpočet přiměřeného zadostiučinění za průtahy obecně v každém správním či soudním řízení se odvíjí od tzv. Základní částky. Ta se pohybuje okolo 15 000,- Kč za rok prodlení. Viz tabulka:
| Celková délka řízení (v letech) | Základní částka (Kč) |
| 2 a méně | 15.000 |
| 3 | 30.000 |
| 4 | 45.000 |
| Za každý další rok | + 15.000 |
Výše základní částky se může zvyšovat a snižovat v závislosti na níže uvedených kritériích. U informačních sporů se většinou budeme pohybovat v rozmezí do dvou let. V tomto případě lze počítat se snížením Základní částky na “rozumnou úroveň”, tedy až na polovinu. Úvaha soudu by se měla pohybovat v rozmezí 15.000,- Kč – 20.000,- Kč za rok.
K některým kritériím přidáváme rovnou závěry rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 14 C 65/2014-112 z 20. 1. 2016, který pro Vás může být poměrně praktický:
ul>U žádostí o informace jsou “očekávatelné” podle soudu 3 měsíce. Od tří měsíců výše lze tedy uvažovat o nárokování zadostiučinění za celou délku řízení.
Poskytování informací o platech (což byl předmět sporné infožádosti) není složitá agenda, tudíž lze očekávat spíše zvýšení základní částky.
Zde by připadalo v úvahu jednání žadatele, které by mělo za následek zbytečné vyzývání k doplnění jeho podání apod.
Odmítání poskytnutí odpovědi 2 roky a 8 měsíců soud hodnotil jako nepřípustné a hraničící se šikanou, když i přes závazný právní názor nadřízeného orgánu opakovaně vyřčený v jeho zrušujících rozhodnutích povinný subjekt stále žalobci bezdůvodně odpíral jeho právo na požadované informace
Navíc obvodní soud vyřkl obiter dicta i myšlenku, že nadřízený povinného subjektu musí dostatečně využít svých dohledových možností. Pouhé spoléhání na procesní postup (tzn. rušení prvoinstančních rozhodnutí) není podle obvodního soudu dostatečné. Nadřízený povinný subjekt musí využít i kroky k přimění povinného subjektu k vyvození personální odpovědnosti těch pracovníků, kteří svým jednáním způsobují škodu povinnému subjektu tím, že žadatel vysoudí zadostiučinění.
Odměny a platy vedoucích pracovníků jsou placeny z peněz daňových poplatníků = veřejné prostředky, na které má podle NSS právo každý občan => je to pro žadatele dostatečně významné.
Ve výše zmíněném rozsudku soud přiznal poškozenému za 2 roky a 8 měsíců (celkově trvalo žadateli než se dostal k informacím 32 měsíců) zadostiučinění ve výši 75.000,- Kč. Konkrétně Základní částku určil na 20.000,- Kč/rok (možné maximum). Celkem tedy 55.011 – Kč (1.667,- Kč za 1 měsíc řízení x 33 měsíců). Celkovou částku zvýšil vzhledem k okolnostem ještě od 36,33 %, tzn. na 75.000,- Kč.
Stav ke dni 7.7.2016
Pozn. Výše zmíněný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 zatím nenabyl právní moci – Středočeský kraj se proti němu 1. 3. 2016 odvolal.
Ano. Zákon o obcích, zákon o krajích ani zákon o hlavním městě Praze sice neobsahuje žádné opravné prostředky pro případ, kdy zastupiteli není informace poskytnuta žádná, či pokud je informace poskytnuta v jiném než požadovaném rozsahu či obsahu anebo pokud je po zastupiteli požadována úhrada značně vysokých „nákladů“ za vyřízení informace. Nicméně Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19. února 2013, č. j. 8 Aps 5/2012-47 dospěl k tomu, že na právo zastupitele na informace podle zákona o obcích se použije subsidiárně zákon o svobodném přístupu k informacím. (Soud se následně analogicky postavil i k situaci zastupitele hlavního města Prahy v rozsudku 3 Aps 5/2013-27)
Zastupitel, který požaduje po samosprávě, ve které je činný, informace, tedy může užít k domáhání se práva na informace veškeré opravné prostředky, které nabízí zákon o svobodném přístupu k informacím. Jako zastupitel tedy smíte použít jak stížnost, tak odvolání nebo stížnost na nečinnost apod.
Podrobněji k tomuto tématu ve stanovisku Ministerstva vnitra 1/2016.
Je zcela běžné, že zastupitel zároveň vykonává i další funkce v rámci organizační struktury obce. Jednou z nejvýznamnějších je členství v kontrolních výborech obce (finanční výbor a kontrolní výbor). Tyto výbory jsou jako jediné povinně zřizovány v každé obci (pomineme-li výbor pro národnostní menšiny, který se rovněž za stanovených zákonných podmínek zřizuje obligatorně) na základě § 117 odst. 2 ZOZ. Zastupitelstvu nic nebrání zřídit i jiné výbory či komise.
Zákonná ustanovení týkající se finančního a kontrolního výboru jsou poměrně strohá (viz § 119 odst. 2 a 3 ZOZ) a je třeba si vypomoci interpretací. Nabízí se tedy otázka, jaké možnosti se otevírají před zastupitelem/členem výboru v oblasti práva na informace, což je významné především pro zastupitele opozičních stran v zastupitelstvu. Máme za to, že právo na informace se u členů zastupitelstva, kteří jsou navoleni do pozic ve finančním nebo kontrolním výboru, ještě rozšiřuje.
Pokud jde o „prostého zastupitele“, pak lze vykládat právo zastupitele na informace i tak, že zastupitel má právo pouze na konkrétní předem požadované informace, a to tak, že pracovníkovi obecního úřadu položí konkrétní otázku, na kterou dostane konkrétní odpověď. Tento restriktivní výklad strohého paragrafu zákona je samozřejmě ke škodě efektivní kontrole, o kterou by zejména opoziční zastupitelé měli usilovat. Závazný výklad zákona však může v každém jednom konkrétním případě podat pouze příslušný soud. Je proto obtížné předem definovat, na jaké informace má zastupitel nárok a na jaké již ne.
Pozice člena finančního nebo kontrolního výboru je však podle našeho názoru situace odlišná, neboť finanční i kontrolní výbor se zřizuje obligatorně právě pro to, aby prováděly kontrolu hospodaření s majetkem a finančními prostředky obce atd. Neposkytnout osobám, které kontrolní funkci v rámci finančního a kontrolního výboru provádějí, přímý přístup např. do účetnictví obce, jde proti smyslu celého institutu. Proč by zákon výslovně přikazoval, aby obec povinně zřídila určitý kontrolní orgán, když by mu zároveň mohla v souladu se zákonem odepřít přístup k relevantním informacím? Navíc zákon jasně vymezuje, kdo nesmí být členem finančního a kontrolního výboru. Ve finančním výboru nemůže být starosta, jeho zástupci, tajemník a osoby zabezpečující rozpočtové a účetní práce na úřadu. Činnost právě těchto osob má totiž být pod drobnohledem finančního a kontrolního výboru. Pokud by člen finančního nebo kontrolního výboru měl být omezen pouze na zprostředkované informace, které mu tyto osoby o své vlastní práci poskytnou, tak by jen stěží mohl svou funkci vykonávat svědomitě a v zájmu občanů obce.
Oživení v roce 2011 poskytlo právní pomoc zastupiteli a členu finančního výboru městské části Praha 1, který usiloval o přímý přístup do účetní databáze. Soud nakonec převážně z procesních důvodů žalobu odmítl, ale vyslovil se i k povaze (ne)udělení přístupu do databáze členovi finančního výboru. Řekl totiž, že je plně v kompetenci zastupitelstva, zda a komu udělí právo do databáze nahlížet. Člen finančního výboru tak podle soudu nepožívá zvláštního práva k tomu, aby mohl hospodaření obce lépe kontrolovat. S tímto názorem se vzhledem k výše uvedenému zcela neztotožňujeme.
Bližší informace naleznete na https://oziveni.cz/kauzy/pristup-zastupitele-a-clena-financniho-vyboru-do-ucetni-databaze/
Na rozdíl od občana má zastupitel nárok i na informace obsahující obchodní tajemství nebo osobní údaje. Zastupitel musí mít totiž logicky vyšší míru oprávnění k přístupu k informacím než občané obce. Na druhou stranu, zastupitel se následně dostane do pozice, kdy na něj přechází povinnost tyto údaje chránit stejně jako obec, která mu je poskytla.
Zastupitel tedy může využít následující možnosti. Může využít:
Jako občan obce (event. majitel nemovitosti na území obce podle § 16 odst. 3 ZOZ, resp. občan EU s trvalým pobytem v obci podle § 17 ZOZ), máte podle § 16 odst. 2 písm. e) ZOZprávo
“nahlížet do rozpočtu obce a do závěrečného účtu obce za uplynulý kalendářní rok, do usnesení a zápisů z jednání zastupitelstva obce, do usnesení rady obce, výborů zastupitelstva obce a komisí rady obce a pořizovat si z nich výpisy”
Jinými slovy, pokud jste občan obce a podáte si žádost o informace podle InfZ, tak Vám obec musí poskytnout úplný zápis ze zasedání zastupitelstva nebo rady. U zápisů z rady obce bylo v minulosti sporné, zda nejsou z principu neveřejné, když zasedání rady obce je podle § 101 ZOZneveřejné. To však již vyjasnil Nejvyšší správní soud v rozsudku 6 As 40/2004, který judikoval, že jde pouze o neveřejnost “funkční” tzn., pouze pro operabilitu při jednáních tohoto orgánu. Nikoli o neveřejnost výstupů z jednání obecní rady. Jako občan obce tedy obdržíte podle InfZ i zápis z jednání rady obce.
Stejné platí rovněž pro zápisy z jednání orgánů svazku obcí založených veřejnoprávní smlouvou. Občané příslušných obcí, které jsou členy svazku, starší 18 let jsou oprávněni se účastnit zasedání orgánu svazku obcí a nahlížet do zápisů o jeho jednání na základě § 52 písm. a) ZOZ.
Podle názoru Ministerstva vnitra, se kterým se ztotožňujeme, je nejvýhodnější zmínit do žádosti o informace oba zákony, podle kterých informaci žádáte. Tzn. jak zákon o obcích (event. krajích nebo hl. M. Praze), tak zákon o svobodném přístupu k informacím.
Do žádosti však pro jistotu napište i informaci, že žádáte jakožto zastupitel, aby bylo zřejmé, že máte v úmyslu využít pro Vás příznivější režim.
Ten spočívá zejména v tom, že obdržíte informace zdarma (obec Vám nemůže účtovat náklady za pořízení kopií, za mimořádné vyhledávání apod.) a do 15 dnů (namísto 30 dnů v zákoně o obcích). Vždy se tedy použije z obou zákonů ta varianta, která je pro Vás výhodnější.
Kromě toho máte nárok i na informace obsahující obchodní tajemství nebo osobní údaje. K tomu viz výše.
K žádosti pak doporučujeme přiložit samotné stanovisko Ministerstva vnitra č. 1/2016, což pomáhá překonat bariéry kreativních úředníků.
Vyšlo jako článek v časopisu Pro města a obce 3/2017
Ano lze, ale s obezřetností. Tato problematika se ocitá na hranici veřejného a soukromého práva, která nemusí být vždy úplně ostrá. Základním východiskem je čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, který upravuje tzv. zásadu legální licence. Na jejím základě může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Zatímco veřejné právo (s výjimkou zákona o ochraně osobních údajů) žádné limity klást nebude, v soukromém právu to je poněkud horší. Zde je třeba věnovat pozornost právům na ochranu osobnosti, obchodního tajemství a práv z duševního vlastnictví.
Výchozím právním předpisem na zákonné úrovni je zákon č. 128/2000 Sb., o obecním zřízení. Ten ovšem zastupitelům ve zveřejňování informací nijak nebrání. Z § 93 odst. 3 jasně vyplývá, že zasedání zastupitelstva obce je veřejné. Dokonce, ačkoliv § 101 odst. 1 stanovuje, že schůze rady obce jsou neveřejné, judikatura Nejvyššího správního soudu (6 As 40/2004) dovodila, že se neveřejnost schůzí rady obce vztahuje toliko k funkčně-technickému požadavku na plynulý chod jednání tradičně pojatého výkonného orgánu, a nikoliv na zápisy z jednání samotného.
Zveřejňovat se tak dají i materiály pro účely jednání rady obce nebo komisí a výborů za předpokladu, že budou splňovat požadavky vyplývající z ochrany osobnosti, osobních údajů, obchodního tajemství a práv z duševního vlastnictví.
Ochrana osobnosti a osobních údajů
Ochrana osobnosti je upravena v § 84 a násl. občanského zákoníku (č. 89/2012 Sb., dále jen „OZ“). Ochranu osobním údajům poskytuje zákon o ochraně osobních údajů (č. 101/2000 Sb., dále jen „ZOOÚ“) a ochrana osobních údajů se vztahuje výlučně na fyzické osoby.
V rámci ochrany osobnosti bude třeba nezveřejňovat při poskytování informací podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam bez souhlasu dotčených osob. V praxi se tak může jednat především o osobní projevy občanů, kteří vstupují do komunikace s radnicí. Pro zastupitele z toho vyplývá, že pokud by se do podkladů k jednání zastupitelstva dostala i osobní korespondence s babičkou žádající pokoj v městském domě s pečovatelskou službou, tak tuto korespondenci zveřejňovat nesmí.
Při zveřejňování podkladových materiálů k jednání zastupitelstva je nutné dát si také pozor, zdali neobsahují osobní údaje třetích osob.
V § 4 písm. a) ZOOÚ je uvedeno, že osobním údajem je takový souhrn informací o určité osobě, který svou kvantitou už vede k přímé, či nepřímé identifikaci osoby. Pouze jméno a příjmení určité osoby tak nejsou osobními údaji, pokud nejsou doprovázeny dalšími informacemi, které ve svém souhrnu už identifikaci osoby umožní – například adresa bydliště. Pro představu Nejvyšší správní soud (1 As 98/2008) již judikoval, že jméno a příjmení fyzické osoby v kombinaci s číslem občanského průkazu (z ručně psané kopie knihy návštěv úřadu) není osobním údajem ve smyslu § 4 písm. a) ZOOÚ. To ovšem logicky platí pouze ve větším městě. Jméno a příjmení na menší obci bude naproti tomu dostatečně určitelným údajem.
Na druhou stranu při zveřejňování materiálů pro zasedání zastupitelstva nad rámec rozsahu, který zveřejňuje samotná obec, je třeba vzít v úvahu i § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím (č. 106/1999 Sb., dále jen „InfoZ“). Dle našeho názoru je v zásadě zveřejnitelné vše, co by bylo zveřejnitelné na základě InfoZ, nezávisle na tom, kdo takovou informaci zveřejňuje, tj. zda povinný subjekt (obec) či samotný zastupitel.
Příjemci veřejných prostředků
Nezřídka se stává, že zastupitelstvo hodlá projednávat některé citlivé body, u kterých by někteří zastupitelé chtěli znát i názor širší veřejnosti, resp. obyvatel obce. V praxi se jedná zejména o různé developerské projekty, které mají vyrůst na pozemcích obce, diskutabilní prodeje nebo pronájmy obecního majetku apod.
Myslíme si, že na každého, byť jen potenciálního smluvního partnera obce, je třeba nahlížet jako na příjemce veřejných prostředků podle § 8b InfoZ. Je tedy možné zveřejnit jeho „základní osobní údaje“ v rozsahu: jméno, příjmení, rok narození a obec, kde má taková osoba trvalý pobyt. Z našeho pohledu tedy v materiálech pro jednání zastupitelstva (ať už je zveřejňuje obec automaticky, nebo je zveřejní zastupitel ze své vůle) smí být uvedeny základní osobní údaje fyzických osob, které se chystají vstoupit do smluvního vztahu s obcí. Je přece rozdíl, jestli se hodnotnou nemovitost na náměstí chystá koupit jistý/á „I.R.“, či pan Ivo Rittig, rok narození 1963, trvale bytem Monacké knížectví.
Bude tedy na zastupitelích, aby posoudili dokument, který zveřejňují před jednáním zastupitelstva, a anonymizovali jej do podoby, která neumožní identifikaci osob, na něž se nevztahují zákonné výjimky.
Ulehčená situace je u právnických osob, neboť, jak již bylo řečeno, ty osobní údaje, natožpak základní osobní údaje, nemají. Tudíž o právnické osobě v pozici budoucího kupce lze zveřejnit takřka vše.
Obchodní tajemství
Další omezení bude vyplývat z ochrany obchodního tajemství. Zde by se totiž mohl zastupitel potenciálně vystavit soukromoprávní žalobě. Obchodní tajemství je upraveno v § 504 OZ. Ten uvádí šest podmínek, které musí být splněny kumulativně, tedy musí platit všechny zároveň, aby se o obchodní tajemství jednalo. Obchodním tajemstvím jsou tedy informace:
Obchodní tajemství je vymezeno objektivně. To znamená, že obchodním tajemstvím není vše, co určitý subjekt za obchodní tajemství označí, ale jen to, co materiálně splňuje výše zmíněné podmínky. Pokud určitý subjekt obchodní tajemství výslovně neoznačí, není třeba se bát jeho zveřejnění. V takovém případě by nebyla splněna poslední podmínka číslo 6.
V praxi doporučujeme přistupovat k této problematice obezřetně, neboť svým jednáním můžete vystavit sebe nebo obec soukromoprávní žalobě.
Co ale dělat v případě, že by zastupitel rád informoval občany o developerském projektu, který má potenciál navždy změnit vzhled obce, ale který dostane v podkladech pro zasedání zastupitelstva s upozorněním, že materiál je důvěrný a nesmí se šířit? Tato situace je z naší zkušenosti poměrně častá. Dle našeho názoru je v takovém případě zastupitel oprávněn developerský záměr zveřejnit. Je přeci smyslem výkonu mandátu zastupitele, aby zastupoval vůli svých voličů. V případě, že je přesvědčen, že k určitému rozhodnutí nedostal mandát, neboť se k danému projektu nemohl vyjádřit v předvolebním klání, pak nemůže být zastupiteli na újmu, pokud se se svými voliči „poradí“ i v průběhu volebního období. Tomuto účelu by měl být přizpůsoben i rozsah takto zveřejněných informací. Není proto asi potřeba zveřejňovat případnou kompletní projektovou dokumentaci, ale budou stačit primárně vizualizace, aby si občan obce dokázal udělat představu, co se s obcí může stát.
Zastupitel opět musí posoudit danou situaci a příslušné podkladové materiály pro zasedání zastupitelstva upravit do podoby, která neumožní vyzrazení obchodního tajemství. Z našeho pohledu je však vysoce nepravděpodobné, že by byl někdo úspěšný se soukromoprávní žalobou na zastupitele, který zveřejnil studii k developerskému projektu a vystavil ji veřejné diskuzi.
Nad rámec výše uvedeného ještě dodejme, že při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se za porušení obchodního tajemství nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků. Porušením obchodního tajemství rovněž nebude zpřístupnění informace označené za obchodní tajemství, pokud se poskytovaná informace týká působení provozní činnosti podnikatele na životní prostředí, bezprostředního ohrožení lidského zdraví a životního prostředí nebo emisí vypouštěných nebo vyzařovaných do životního prostředí.
Práva z duševního vlastnictví
Při zveřejňování podkladových materiálů by zastupitelé rovněž měli dbát na to, zdali zveřejněním nedojde k porušení práva autorského nebo práv průmyslového vlastnictví. V praxi je však velmi nepravděpodobné, že by se v materiálech pro jednání zastupitelstva takové informace vůbec objevily. Případně, pokud by se v materiálech objevilo dílo autorské, že by právo autora bylo porušeno tím, že by bylo uveřejněno dílo i s uvedením autora bez jeho výslovného svolení.
V praxi může jít například o architektonickou studii, která je předmětem autorského práva. Jelikož podle § 11 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb. má autor právo rozhodnout o zveřejnění svého díla, nesmí se za normálních okolností (v soukromoprávních vztazích) autorské dílo zpřístupnit veřejnosti bez souhlasu autorů. Jak jsme ale už výše uvedli, jsme toho názoru, že zastupitelé obce jsou oprávněni ke konzultaci se svými voliči ohledně stavebních záměrů v jejich obci. V tomto případě půjde o střet dvou ústavně zaručených základních práv: práva vlastnit majetek na základě článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen “LZSP”) a práva na informace pod článkem 17 LZSP.
Zastupitel by tedy měl postupovat proporcionálně, a to způsobem, kterým veřejnosti zpřístupní informace jen v rozsahu nezbytně nutném. Z architektonické studie proto nedoporučujeme zveřejňovat jednotlivé výkresy, ale například vizualizaci, polohu pozemku a rozsah, ve kterém stavba zasáhne do území obce.
Pokud se tedy vyskytnou pochybnosti, zda je zastupitel oprávněn představit veřejnosti např. developerský projekt, je z našeho pohledu žádoucí, aby se preferoval výklad ve prospěch veřejnosti.
Ano. Zákon o obcích, zákon o krajích ani zákon o hlavním městě Praze sice neobsahuje žádné opravné prostředky pro případ, kdy zastupiteli není informace poskytnuta žádná, či pokud je informace poskytnuta v jiném než požadovaném rozsahu či obsahu anebo pokud je po zastupiteli požadována úhrada značně vysokých „nákladů“ za vyřízení informace. Nicméně Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19. února 2013, č. j. 8 Aps 5/2012-47 dospěl k tomu, že na právo zastupitele na informace podle zákona o obcích se použije subsidiárně zákon o svobodném přístupu k informacím. (Soud se následně analogicky postavil i k situaci zastupitele hlavního města Prahy v rozsudku 3 Aps 5/2013-27)
Zastupitel, který požaduje po samosprávě, ve které je činný, informace, tedy může užít k domáhání se práva na informace veškeré opravné prostředky, které nabízí zákon o svobodném přístupu k informacím. Jako zastupitel tedy smíte použít jak stížnost, tak odvolání nebo stížnost na nečinnost apod.
Podrobněji k tomuto tématu ve stanovisku Ministerstva vnitra 1/2016.
Je zcela běžné, že zastupitel zároveň vykonává i další funkce v rámci organizační struktury obce. Jednou z nejvýznamnějších je členství v kontrolních výborech obce (finanční výbor a kontrolní výbor). Tyto výbory jsou jako jediné povinně zřizovány v každé obci (pomineme-li výbor pro národnostní menšiny, který se rovněž za stanovených zákonných podmínek zřizuje obligatorně) na základě § 117 odst. 2 ZOZ. Zastupitelstvu nic nebrání zřídit i jiné výbory či komise.
Zákonná ustanovení týkající se finančního a kontrolního výboru jsou poměrně strohá (viz § 119 odst. 2 a 3 ZOZ) a je třeba si vypomoci interpretací. Nabízí se tedy otázka, jaké možnosti se otevírají před zastupitelem/členem výboru v oblasti práva na informace, což je významné především pro zastupitele opozičních stran v zastupitelstvu. Máme za to, že právo na informace se u členů zastupitelstva, kteří jsou navoleni do pozic ve finančním nebo kontrolním výboru, ještě rozšiřuje.
Pokud jde o „prostého zastupitele“, pak lze vykládat právo zastupitele na informace i tak, že zastupitel má právo pouze na konkrétní předem požadované informace, a to tak, že pracovníkovi obecního úřadu položí konkrétní otázku, na kterou dostane konkrétní odpověď. Tento restriktivní výklad strohého paragrafu zákona je samozřejmě ke škodě efektivní kontrole, o kterou by zejména opoziční zastupitelé měli usilovat. Závazný výklad zákona však může v každém jednom konkrétním případě podat pouze příslušný soud. Je proto obtížné předem definovat, na jaké informace má zastupitel nárok a na jaké již ne.
Pozice člena finančního nebo kontrolního výboru je však podle našeho názoru situace odlišná, neboť finanční i kontrolní výbor se zřizuje obligatorně právě pro to, aby prováděly kontrolu hospodaření s majetkem a finančními prostředky obce atd. Neposkytnout osobám, které kontrolní funkci v rámci finančního a kontrolního výboru provádějí, přímý přístup např. do účetnictví obce, jde proti smyslu celého institutu. Proč by zákon výslovně přikazoval, aby obec povinně zřídila určitý kontrolní orgán, když by mu zároveň mohla v souladu se zákonem odepřít přístup k relevantním informacím? Navíc zákon jasně vymezuje, kdo nesmí být členem finančního a kontrolního výboru. Ve finančním výboru nemůže být starosta, jeho zástupci, tajemník a osoby zabezpečující rozpočtové a účetní práce na úřadu. Činnost právě těchto osob má totiž být pod drobnohledem finančního a kontrolního výboru. Pokud by člen finančního nebo kontrolního výboru měl být omezen pouze na zprostředkované informace, které mu tyto osoby o své vlastní práci poskytnou, tak by jen stěží mohl svou funkci vykonávat svědomitě a v zájmu občanů obce.
Oživení v roce 2011 poskytlo právní pomoc zastupiteli a členu finančního výboru městské části Praha 1, který usiloval o přímý přístup do účetní databáze. Soud nakonec převážně z procesních důvodů žalobu odmítl, ale vyslovil se i k povaze (ne)udělení přístupu do databáze členovi finančního výboru. Řekl totiž, že je plně v kompetenci zastupitelstva, zda a komu udělí právo do databáze nahlížet. Člen finančního výboru tak podle soudu nepožívá zvláštního práva k tomu, aby mohl hospodaření obce lépe kontrolovat. S tímto názorem se vzhledem k výše uvedenému zcela neztotožňujeme.
Bližší informace naleznete na https://oziveni.cz/kauzy/pristup-zastupitele-a-clena-financniho-vyboru-do-ucetni-databaze/
Ústavní soud zvrátil rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který nám nepřiznal náklady řízení za služby advokáta, byť jsme ve sporu o informace byli zcela úspěšní. Krajský soud opřel rozhodnutí o nepřiznání nákladů za zastupování advokátem před soudem o argument, že Oživení je spolkem, jehož „hlavním
Informační spor Oživení s Českými drahami o smlouvy na rekonstrukci Masarykova nádraží trvá již devátým rokem. Původní žádost o informace z roku 2012 dodnes nebyla vyřízena v souladu se zákonem, a to i navzdory pravomocnému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a pěti rozhodnutím Úřadu pro ochranu
Městský soud v Praze jasně stanovil, že tzv. srovnávací tabulky o stavu transpozice evropského práva musí být poskytovány žadatelům na základě jejich žádosti o informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Žadatel podal stejnou žádost i Úřadu vlády, který mu vyhověl a srovnávací
Správná radnice: Manuál transparentní samosprávy 2017
Transparentnost je jedním z nejefektivnějších nástrojů v boji proti korupci. Dostatečně rozsáhlý, jednoduchý a rychlý přístup veřejnosti k informacím má příznivý vliv na důvěru občanů v demokratické instituce a na jejich ochotu podílet se na veřejném životě, což je v současnosti často diskutovaný společenský problém.Tato publikace je primárně určena zástupcům obcí, kteří hledají praktická doporučení pro otevírání radnic, volebním kandidátům a v neposlední řadě aktivním občanům, kteří se zajímají o činnost své radnice. Publikace odkazuje na související webové stránky věnované tématu www.spravnaradnice.cz, kde čtenáři mohou najít především příklady dobré praxe ke všem oblastem.
Studie byla připravena v rámci „Prosazování efektivního protikorupčního institucionálního rámce v zemích střední a východní Evropy“, společného projektu pěti zemí (států Visegrádské čtyřky a Estonska).Rozsah výzkumu je vymezen na institucionální mechanismy vymahatelnosti ve třech oblastech: střet zájmů, financování politických stran a přístup k informacím. Základním předpokladem je, že každá země (Visegrádská čtyřka a Estonsko) má ve třech zmíněných oblastech vlastní zákonná opatření a že v každé z nich proto existují i institucionální mechanismy pro jejich vymáhání.
Available in English:
The scope of the proposed research is limited to institutional enforcement mechanisms in 3 areas: Confl ict-of-Interest, Political Party Financing and Access to Information. The basic assumption is that each country (V4 and Estonia) does have some legislative provisions on the 3 areas mentioned, and thus institutional enforcement mechanisms exist to some level in each country.
(Oživení, 2014) Základním předpokladem analýzy byla skutečnost, že v každé ze zemí (Visegrádská čtyřka a Estonsko) existují v oblasti přístupu k informacím zákonná opatření a že v každé z nich proto existují i instituční mechanismy pro jejich vymáhání. Cílem analýzy bylo proto zkoumání aspektů dohledových orgánů, sankcí jakož i poradenství a zapojení veřejnosti v oblasti svobodného přístupu k informacím v ČR.
Available in English:
(Oživení, 2014) The basic assumption is that each country (V4 and Estonia) does have some legislative provisions on the area of free access of information and thus institutional enforcement mechanisms exist to some level in each country. Aim of the analysis was therefore to examine aspects of the supervisory authorities, sanctions, as well as guidance and public involvement in the field of freedom of access to information in the Czech republic.
Analýza vymahatelnosti infozákonů ve státních a městských firmách v zemích V4 a Estonsku
(Transparency International Slovensko, 2014) Cílem této analýzy je poukázat na problematiké místa infozákonů v souvislosti s městskými a státními společnostmi v České republice, Estonsku, Maďarsku, Polsku a na Slovensku a přinést doporučení pro lepší vymahatelnost zákonů v této oblasti.
Available in English:
(Transparency International Slovakia, 2014) The objective of this study is to highlight the weak points of the Freedom of Information Act enforcement in relation to the SOEs and MOEs in the Czech Republic, Estonia, Hungary, Poland, and Slovakia, and offer recommendations for their reinforcement.
(Transparency International Slovensko, 2014) Tato studie představuje dohledové orgány (informační komisař a inspektorát pro ochranu dat) ve 4 zemích EU, které patří v této oblasti k příkladům dobré praxe: Slovinsko, Velká Británie, Estonsko a Chorvatsko. Cílem je stručně představit institucionální nastavení, kompetence či náklady na fungování dohledových orgánů.
Available in English:
(Transparency International Slovakia, 2014) This study introduces the supervisory bodies (Information Commissioners and Data Protection Inspectorate) of four European Union countries that belong to the strongest ones: Slovenian, British, Estonian and Croatian. The objective is to briefly present the institutional set-up, competences and costs of the operating supervisory bodies.
Přenosy, pořizování a zveřejňování audiovizuálních záznamů z jednání zastupitelstva obce či kraje
(platforma Bezkorupce, 2012) detailní rozbor současné situace na poli pořizování a zveřejňování videozáznamů jednání zastupitelstev. Materiál zohledňuje aktuální postoje a aktivity Úřadu pro ochranu osobních údajů v této věci a rozebírá detailně jednotlivé aspekty problematiky z pohledu různých subjektů (občan, obec), dotčených zákonů (ústava, občanský zákoník, zákon o ochraně osobních údajů, zákon o svobodném přístupu k informacím) a shrnuje, na co si musí dát pořizovatel pozor, aby se nedostal do konfliktu s ochranou osobních údajů. Další informace k problematice naleznate rovněž na speciální tematické stránce.
Mohu si legálně nahrát zasedání zastupitelstva?
(Oživení, 2008) starší jednoduchý manuál seznamující občany s jejich právy při pořizování audovizuálních záznamů jednání zastupitelstva a argumenty hovořící pro legálnost takového počinu.
(Oživení 2006) Balíček 40 protikorupčních opatření a Manuál pro bezkonfliktní aplikaci nového správního řádu. Soubor 40 konkrétních opatření zvyšujících transparentnost rozhodování a hospodaření samospráv. Pomocník a průvodce občana nekonečnou spletí paragrafů.
Publikaci Vám na vyžádání pošleme. V případě zájmu nás kontaktujte.
Zhruba každé dva měsíce vám pošleme newsletter plný nejnovějších informací, které vám stručně osvětlí nástrahy odpovědného vládnutí a současně představí dobrou praxi, jak využít váš mandát na maximum.