Případy, kdy povinný subjekt může (někdy dokonce musí) odmítnout poskytnutí určité informace jsou taxativně stanoveny v § 7 až § 11 InfZ. Tzn. v žádných dalších případech, které neuvádí zákon, tak odmítnout nelze.
Povinný subjekt MUSÍ odmítnout poskytnout požadovanou informaci v těchto případech:
- je-li požadovaná informace v souladu s právními předpisy označena za utajovanou informaci, k níž žadatel nemá oprávněný přístup;
- je-li požadovaná informace obchodním tajemstvím (viz výše);
- týká-li se požadovaná informace majetkových poměrů osoby, která není povinným subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení;
- týká-li se informace osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne pouze v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu. V praxi to znamená, že tyto údaje jsou v textu začerněny v co nejužším rozsahu a není tedy možné z důvodu ochrany osobnosti neposkytnout celou smlouvu nebo vyjmout z textu celou pasáž (srov. např rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004, č.j. 7 A 3/2002)
Povinný subjekt MŮŽE odmítnou žádost, pokud jde o informaci, která:
- se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu (taková informace nemůže mít sebemenší vztah k veřejnosti. Např. pokyn k parkování aut na dvoře úřadu či pokyn k výdeji stravenek zaměstnancům poskytnout nemusí. Avšak např. Vnitřní pokyn, který definoval aplikaci daňového řádu na MF ČR, je již vnitřním předpisem, který není možné utajit),
- jde o novou informaci, která vznikla při přípravě rozhodnutí povinného subjektu, pokud zákon nestanoví jinak; to platí jen do doby, kdy se příprava ukončí rozhodnutím. (Jde např. o důvodovou zprávu k rozhodnutí rady obce, která ještě o dané věci nerozhodla. Tento důvod je však povinnými subjekty s oblibou nadužíván)
Výjimky z ochrany osobních údajů
- O příjemcích veřejných prostředků se v souladu s § 8b InfZ určité informace zveřejňují, a to v rozsahu jméno, příjmení, rok narození, obec pobytu, a samozřejmě výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků. Osobním údajem nejsou platy úředníků nebo zaměstnanců veřejné správy, jak judikoval Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. října 2014, sp.zn. 8 As 55/2012 – 62; To poněkud zkomplikoval Ústavní soud nešťastným „platovým nálezem“ IV. ÚS 1378/16 , který poněkud mimo dosavadní praxi definoval podmínky, za jakých je možné odmítnout poskytování informací o platech a odměnách dle § 8b. Nicméně judikatura, a to převážně NSS, tento nález dostatečně zkorigovala a vysvětlila, takže o tom, že platy nejsou žádnou supercitlivou informací se lze např. dočíst v rozsudku NSS 10 As 542/2021 nebo to, že „hlídacím psem demokracie“, který má nárok na informace o platech veřejných osob se může stát téměř každý se dočtete např. zde: 2 As 88/2019.
- Politici vstupující do veřejného prostoru se musí rovněž smířit s vyšší mírou tolerance vůči zásahům do jejich soukromí, neboť již samotným vstupem do politiky souhlasily s tím, že budou ze strany veřejnosti podrobeny vyšší míře kontroly. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2007, č.j. 30 Cdo 1174/2007). Při rozhodování o poskytnutí či neposkytnutí určitých údajů je totiž rozhodující, zda předmětný údaj je údajem soukromým nebo veřejným. Nálezem Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2005 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 3 As 3/2010-182, byla potvrzena existence obecného právního názoru, že profesionální sféra osob působících ve veřejném životě patří do sféry veřejné. Údaj se týká veřejné sféry, pokud může být otázkou veřejného zájmu. Takový údaj pak spadá pod ochranu čl. 17 odst. 1, 2,3, a 5 Listiny a čl. 10 odst. 1 Ústavy. Při rozhodování o tom, zda se jedná v konkrétním případě o informace veřejné či soukromé se musí jednoznačně rozlišovat mezi žádostí o informace způsobilou přispět k diskusi v demokratické společnosti týkající se veřejného zájmu a informováním o detailech soukromého života jednotlivce, který vykonává veřejnou funkci. Co se považuje za věc veřejnou, bylo vyjádřeno Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03. „Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. například činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce,… Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob mohou být veřejně posuzovány.“ Informace spojené například se zákonnou povinností veřejně činné osoby týkající se střetu zájmů se dají považovat za informace vhodné pro veřejnou diskuzi, když „v zásadě na všem, co může souviset s fungováním moci ve státě, mohou mít jednotlivci i veřejnost legitimní zájem; jde o jejich informování a o svobodné utváření názorů a eventuálně o následné veřejné posuzování, tedy o veřejnou diskuzi, což může působit jako veřejná kontrola činnosti státu.“ (viz ” Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10).
Příklad z praxe Oživení ve vztahu k osobním údajům: