Francouz by řekl, že je nošením vody do řeky konstatování, že český právní řád nevyniká jednotností. Každá vrstva, kterou přináší nová právní úprava nebo novela té dosavadní, znamená jen další komplikace, protože zákonodárce nemyslí na jeden ze základních požadavků právního státu, jímž je jednota právního řádu.
V roce 2000 byly krátce po sobě přijaty tři zákony o ochraně osobních údajů, o obecním a krajském zřízení a rok před nimi zákon o svobodném přístupu k informacím. Vzájemně si nerozumí a v praxi jsou vyhledávány nesmyslné argumenty, aby právo nešlo uplatnit.
Jak je patrno z amatérských záběrů na internetu, až vášnivě se bojuje o informace ze zasedání zastupitelstev obcí a krajů. Přitom situace je na první pohled jednoduchá. Podle zákona o obcích a krajích má každý právo účastnit se jednání jejich zastupitelstev, která jsou veřejná. Otázkou je, zda lze z těchto jednání pořizovat zvukové a obrazové záznamy. Technicky to jistě problém není, tento úkol zvládne každý běžný mobil. Co tomu říká právo?
Předně záběry mohou pořizovat rozhlas a televize v rámci tzv. zpravodajské licence. Dále existuje tzv. úřední licence, v jejímž rámci je možno pořizovat záznamy k úředním účelům, např. pro pořízení zápisu z jednání zastupitelstva. V obou případech k tomu není třeba souhlasu dotčených osob.
Tou nejpalčivější otázkou zůstává, zda si záznam z jednání může pořídit kdokoli z přítomných a umístit jej na internet. Úřad pro ochranu osobních údajů zde úzkostlivě vyhledává důvody pro různé speciální přístupy. Dospěl např. k závěru, že občanům obce/kraje musí být poskytnuty veškeré údaje, ale docházíli k jejich zveřejnění na internetu, musí být osobní údaje občanů anonymizovány. Jestliže si tedy přijde o pro informace půl miliónu Pražanů, dostanou je v plném rozsahu, včetně osobních údajů, kdežto dalších půl miliónu jiných zájemců má smůlu a získá je jen v redukované podobě. Do jaké míry je to výklad smysluplný, nechť čtenář posoudí sám.
Čteme-li judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a knihy uznávaných kapacit, víme, že každý, kdo působí ve veřejném životě, ba se o to i jen uchází, musí strpět větší kontrolu nad svým soukromím než jiní občané. V USA jsou veřejní činitelé v pravém slova smyslu nazí, nemají prakticky žádné soukromí. Každý tedy má právo vědět nejen to, jak ten který zastupitel obce/kraje přišel ke svému majetku, ale také jak vystoupil a hlasoval v konkrétním případě, zda nebojoval za zájmy firmy X, s níž je možná nějak spřízněn, nebo proč mu to vadí.
Debata, zda má být povoleno pořizování záznamů z jednání zastupitelstev obcí/krajů, jak to předpokládá návrh zákona z pera poslanců ODS, ukazuje, jak mylně si někteří zákonodárci vykládají práva občanů. Nebo má snad slovíčko „může“ nadřadit právo zastupitelů být chráněn ve svém soukromí nad zájem všech lidí vědět, jak a v čí prospěch kdo rozhoduje?
O autorovi| Pavel Mates (Autor je právník)
článek vyšel 21. 9. 2012 v deníku Právo
Zatím tu nejsou žádné komentáře.