Opoziční zastupitelka městské části Brno-Kohoutovice se na Oživení obrátila se žádostí o pomoc v případu jejího sporu s vydavatelem Kohoutovického kurýru, když jí vydavatel (MČ Brno-Kohoutovice) odmítl uveřejnit článek podle tiskového zákona. Obsahem článku paní zastupitelky byla výzva k vysvětlení, jak je možné, že osoba tamního bývalého tajemníka radnice, která zpronevěřila peníze městské části Brno – Kohoutovice, byla starostou opětovně dosazena do stejné funkce.
Po seznámení se se všemi skutečnostmi Oživení dospělo k názoru, že paní zastupitelce bylo upřeno právo na přiměřený prostor v periodiku územně samosprávného celku a poskytlo jí právní podporu, aby zastupitelka mohla efektivněji hájit své právo podle tiskového zákona.
Vzhledem ke skutečnosti, že vydavatel daný článek neuveřejnil, požádala zastupitelka ve smyslu § 11a tiskového zákona o uveřejnění doplňující informace, kdy opětovně žádala uveřejnění daného sdělení. Protože vydavatel i poté předmětnou doplňující informaci neuveřejnil, byla dne 3. března 2016 s naší pomocí podána žaloba na uveřejnění doplňující informace k Městskému soudu v Brně.
V soudním řízení vydavatel neuveřejnění doplňující informace odůvodnil tím, že text doplňující informace obsahoval nepravdivé (neúplné) informace a výroky a dehonestující úsudky o osobách pánů tajemníka a starosty městské části. Uveřejnění příspěvku zastupitelky tak mělo být v rozporu s dobrými mravy.
Dne 20. 1. 2017 Městský soud vyhověl žalobě a v rozsudku nařídil vydavateli publikovat v nejbližším čísle Kohoutovického kurýru znění doplňující informace. Vydavatel se proti rozsudku neodvolal.
Ve svém rozsudku se soud velmi důkladně vyrovnával s otázkami, jejichž zodpovězení může být velmi užitečné pro předcházení zbytečných sporů mezi zastupiteli a vydavateli periodického tisku územní samosprávy.
Nejdůležitější citace z rozsudku:
Otázka dehonestace veřejně činných osob
Pokud se v článku referuje o představitelích vedení obce (v daném článku to byl starosta a tajemník městské části) jde o osoby veřejně činné, které jsou vystaveny v souladu s požadavkem veřejného zájmu větším a kritičtějším zásahům do oblasti ochrany osobnosti. Při kritice výkonu veřejně činných osob přitom platí presumpce, že jde o kritiku ústavně konformní. Jde o výraz demokratického principu participace členů občanské společnosti na věcech veřejných.
Příspěvek zastupitelky byl z hlediska formy korektní (nikoli přehnaný expresivní, zjevně neslušný či snad dokonce vulgární) a nedotýká se soukromého života tam uváděných osob, ale týká se jejich veřejné činnosti. Nejde o urážky, výpady ad personam, ale o výroky ad rem. Nelze tvrdit, že z článku se vytrácí jeho informační podstata a stává se z něj prostředek dehonestace.
„Výroky obsažené v doplňující informaci se netýkají soukromé sféry třetích osob, ale výlučně sféry veřejné kritizovaných osob, což opět nasvědčuje oprávněnosti doplňující informace. Pokud totiž kritika zasahuje sféru profesní, je chráněna více než kritika zasahující do sféry soukromého života.“
Otázka pravdivosti sdělení a výroků
„…vydavatel logicky nemá prostředky k dostatečnému ověření pravdivosti údajů (tvrzení) zaznívajících ve sdělení (doplňující informaci) či pravdivosti skutkového základu, z něhož vychází kritika (hodnotící soudy) dotčeného zastupitele ve sdělení (doplňující informaci). Před vydavatelem neprobíhá žádné správní řízení (apod.), vydavatel nemá pravomoc předvolat si dotčené třetí osoby, aby potvrdily či vyvrátily pravdivost tvrzení či základů hodnotících soudů dotčeného zastupitele.“
To, že vydavatel vždy nemá jistotu o pravdivosti tvrzení či základů kritiky a nemůže vyloučit dotčení práv třetích osob zveřejněním nepravdivé informace, nelze použít jako důvod pro odmítnutí uveřejnění doplňující informace. Taková interpretace by vedla k neúčinnosti novely tiskového zákona. Tímto způsobem by mohl vydavatel téměř vždy odůvodňovat zamítnutí publikace a taková eventuální praxe by mohla vést až k autocenzuře zastupitelů a mít odstrašující účinek pro debatu o věcech veřejných.
„…základem svobodné společnosti je svobodná diskuse, svobodná výměna názorů, z povahy věci se lišících, protichůdných a vzájemně se popírajících. O to více musí být tato diskuse umožněna ve vztahu k otázkám veřejného zájmu, resp. při kritice představitelů veřejné moci.
Soudy ani vydavatelé nemohou být arbitry správnosti, relevance či vhodnosti názorů, které mají charakter subjektivních mínění (jako např. hodnocení, co už je na újmu vážnosti úřadu a důvěry v něj aj.). Takové hodnotové preference jsou ryze individuální a nelze je objektivizovat. Subjektivní hodnocení je přitom běžnou součástí politické diskuze na všech úrovních.
Šíření subjektivních názorů v rámci veřejné debaty by tedy mělo podléhat minimální míře zásahů ze strany vydavatelů a soudů. Je věcí příjemců informací (čtenářů), aby si o aktérech veřejné diskuze sami udělali obrázek podle formy i obsahu jejich sdělení.“
Zatím tu nejsou žádné komentáře.